Filozofie

Už jako malá holčička jsem si často kladla otázku: Proč se věci v životě dějí tak, jak se dějí? Vyrůstala jsem v početné rodině a jako prostřední z pěti dětí jsem si někdy připadala jako páté kolo u vozu. Přesto, že mí sourozenci, rodiče i prarodiče jsou všichni opravdu hodní a dobří lidé, často jsem, díky své vysoké senzitivnosti, citově strádala. Coby velký introvert jsem to samozřejmě na sobě nedala znát, a tak mi v tom vlastně ani nikdo nemohl pomoci. To jsem ovšem tehdy nevěděla, přesto jsem v sobě nějak tušila, že si to dělám sama. Ale jak?

Často jsem si kladla otázky, které se týkaly kvality mé existence. Proč, proč je to tak? Ostatně slovíčko „Proč?“ bylo jedno z nejčastějších z mého slovníku prvních dvaceti let. Měla jsem velké štěstí, že jsem vyrůstala na jedné straně v ateisticky smýšlející rodině, a kde jsem na straně druhé byla vystavena náboženskému vlivu mé ortodoxně katolicky smýšlející babičky. Takže ač sama jsem se do svých cca dvaceti let považovala za ateistu, měla jsem kvalitní náboženské znalosti. Ovšem představa tak spravedlivě milujícího Boha, že je třeba se bát, a který lidi posílá za hříchy do pekla, mě opravdu nelákala. Z mého ateismu mě nevyvedlo ani poměrně velké množství mystických zážitků, a to z velmi prostého důvodu. Díky mé velké introverzi jsem si tyto zážitky nechávala pro sebe, sama jsem je považovala za přirozenou součást života, a tak mi ani nikdo nemohl říct, že to není běžné. To jsem zjistila až zpětně.

Věřící lidi jsem považovala, s odpuštěním, za ty, kteří se bojí odpovědnosti za vlastní život, a tak potřebují Boha jako berličku. Často jsem s věřícími diskutovala a přesvědčovala jsem je o nesmyslnosti jejich víry a o tom, že Bůh neexistuje. Dělala jsem to tak dlouho a zaníceně, až jsem sama sebe usvědčila z toho, že lžu. Ten paradox: Já jsem sama sobě dokázala existenci Boha! To však byl tvrdý oříšek. A co nyní s ním? A tak jsem začala s Bohem licitovat. Řekla jsem mu, že jsem ochotná v něho věřit ovšem jen v případě, že spolu budeme kamarádit, že v trestajícího Boha, kterého bych se měla bát, věřit nepotřebuji. K mému velkému překvapení mi Bůh odpověděl, že se mnou chce kamarádit. A tak začala naše dlouhodobá, nyní už vědomá spolupráce.

Když se mě nyní někdo zeptá, zda věřím v Boha, odpovím: „Ne nevěřím, já vím, že je.“ Žiji s ním v opravdovém a hlubokém vztahu každý den. Žiji s ním a v něm. Je to ten Bůh, který je skutečně všudypřítomný, ten kterého známe a setkáváme se s ním všichni, ten kterého mnozí nazývají Vesmír, Stvořitel, Univerzum anebo prostě energie.

Od chvíle co jsem zatoužila poznat, co to je poznání, mě Bůh vede způsobem, který to dovoluje a umožňuje. Po pravdě řečeno, ze začátku to spíš vypadalo, že na mě za moji „rebelii a neposlušnost“ seslal celou nůši „Božích trestů“ a pár let trvalo, než jsem začala skutečně vidět, že to je způsob jakým mě učí vesmírné principy a pravidla.

Mám podezření, že si ten vtipálek řekl: „Když děvče něco chceš, tak si to odmakej. Poznání se poznává, nechodí s lusknutím prstů.“ Když se nyní ohlédnu za svojí více než dvacetiletou praxí, tak můžu zodpovědně prohlásit, že vše čím jsem měla možnost projít, byly úžasné příležitosti, které mi všechny pomáhaly a pomáhají poznat a dojít k poznání.

Nejdříve jsem to dělala jen soukromě, pro sebe. Mnoho prvních let jsem se věnovala hlavně sebepoznání. Tomu jak si tvořit spokojený a radostný život nezávisle na okolnostech a životních podmínkách. A pak za mnou postupně začali chodit lidé a chtěli vědět, jak to dělám a jak to mohou dělat oni. Pravidla jsem už znala, sama podle nich léta žiji, ale nastala otázka: Jsou to jen soukromá anebo také univerzální pravidla? Případně jak je od sebe odlišit? A tak jsem se pustila do nové práce. Jasně stanovit, pojmout a pojmenovat obecná univerzální pravidla, která jsou dostupná a použitelná pro všechny, kteří chtějí.

Má praktická filosofická duše si dala úkol, na kterém stále pracuji: jednoduchým, srozumitelným a snadno uchopitelným způsobem pojmenovat a učit univerzální zákony vesmíru, podle kterých si, ať už vědomě či podvědomě, utváříme náš život.

Život je tvůrčí proces, kterým si stále vytváříme vlastní realitu. Když se seznámíme s pravidly, podle kterých tvoříme a naučíme se je žít, tak se nám začne jevit skutečně nádherný, úchvatný a obdivuhodný, takový jaký ve skutečnosti je.

Vlastně se zabývám překladem jazyka duše do lidské řeči.